Pár slov o psoch v posteli

Velmi často se setkávám s názorem, že pes do postele nepatří... Podle mnoha lidí (a současně bohužel i majitelů psa) pes nepatří ani do ložnice, do obýváku - v lepším případě smí být aspoň v bytě, v tom horším obydlí svých "pánečků" nikdy nepozná, protože pouští chlupy a kdo že to po něm má uklízet... Zcela přirozeným důsledkem tohoto přístupu pak bývá prokazatelný fakt, že z této skupiny "chovatelů" se rekrutuje statisticky velmi významná většina těch, kteří pak píši zoufalé maily o tom, jak je jejich pes nezvladatelný, agresivní a že oni netuší, kde se stala chyba.

Je velmi špatné, jak málo lidé znají skutečné přirozené potřeby a chování psa. Zmanipulováni populárními knížkami o psech, popřípadě "dobrými radami" majitelů psů, kteří o etologii a výchově psa nevědí vůbec nic, si přivezou domů dvouměsíční štěně a ihned určí pravidla hry - štěně rozhodně nesmí do postele a pokud možno ani do ložnice, pelíšek bude mít v předsíni, ať si zvyká... Neznalost? Krutost? V přírodních smečkách nebo ve smečkách, které žijí samy sebou, nikdy neuvidíte, že by mláďata byla vyhoštěna mimo kontakt s dospělými! Vždy jsou v těsném tělesném kontaktu vzájemně i se svou matkou, popřípadě i s jiným členem smečky. Je to totiž naprosto přirozené a pro každé mládě nenahraditelné - co se stane s lidským mládětem v případě, že mu odepřete po narození tělesný kontakt s matkou nebo s jiným člověkem? Stane se z něj citově deprivovaný jedinec - na toto téma se prováděly i různé studie - mimochodem zcela zbytečné, pokud by člověk více poslouchal své instinkty a nesnažil se vše "vědecky" zdůvodnit...

Zpět ke psům. Ve chvíli, kdy se dostane štěně obvykle ve 2 měsících věku ke své nové "smečce", potřebuje se s ní sžít, potřebuje kontakt, potřebuje vědět, že smečka ho přijala. Ve chvíli, kdy ho "smečka" odsune někam mimo prostor, kde spí, nedělá z hlediska psího chápání nic jiného, než že štěně odsune ne na konec, ale MIMO SMEČKU! Přesně tak by se totiž zachovala přírodní smečka, pokud by některého jedince vyhostila. Takže z hlediska psa je interpretace takového prostředí jasná: "Smečka mne trpí, ale nepřijala... Nepatřím do ní. Proč? Nevím."

Stále jsme ještě ve fázi štěněte. Co to je socializace, to snad už každý ví. Do období socializace však patří i fáze tzv. vtištění - tedy přivyknutí na cizí živočišný druh (což pro psa je člověk) a jeho "přijetí za svého". Pokud v této fázi svému štěněti neumožníte co nejčastější a nejintenzivnější tělesný kontakt s vámi (občasné pohlazení k tomu skutečně nestačí!), pak k vám váš pes už nikdy nezíská plnohodnotný vztah! Je to tak a už nikdy později na tom nelze nic změnit - je to jeden ze základních zákonů vývoje živého tvora - a znovu opakuji, že stejně jako pro psa, kočku nebo třeba slona platí i pro člověka...

Když jsem si před více než 6 lety pořídil Dina, byla pro mne ta nejpřirozenější věc, že bude spát se mnou, abych pro něj od samého začátku jeho života představoval tvora, ke kterému bude mít nejblíž. Protože jsem s ním v té době nemohl chodit ven (bydlím v paneláku a musel jsem měsíc čekat na jeho doočkování a plnou imunitu), spal jsme s ním v kuchyni na linu na karimatce. Každý večer jsme spolu usínali, byl obtočený kolem mého krku a neměl nejmenší problém se samotou a truchlením. V noci se vzbudil, šel se vyprázdnit do předsíně na noviny a zas se ke mně vrátil. Nikdy se nestalo, že by šel spát někam jinam - vždy potřeboval být ke mně přitisknutý, nejlépe tam, kde mě nejvíc vnímal - k mému obličeji... Dnes lidi obdivují, jak na mně visí očima, jak krásný máme vztah. Vím, že kdybych ho tehdy odsoudil na nějaké "místo", tento vztah by v této intenzitě nikdy nevznikl.

Před dvěma lety ke mně přišel Šedy. Přírodní plemeno, které se na rozdíl od tzv. kulturních plemen vždy chová tak, jak je mu vrozené. Od začátku spal se mnou a s Dinem, okamžitě se do naší "smečky" začlenil - zcela přirozeně, protože jsme ho i přirozeně přijali.

Dnes je Dino dospělý, Šedy dospívající pes. Když jdu spát, moji psi leží těsně vedle mého gauče. V noci nebo ráno si často některý z nich vyskočí do mých nohou na gauč, pak seskočí a jeho místo zaujme ten druhý. Žiju v těsném sepětí se svými psy a naše smečka funguje - nikam své psy nemusím vykazovat, znají svoje mantinely (můžu před nimi nechat talíř s jídlem a ani se ho nedotknou), ale znají i svá práva - tedy žít ve smečce, kterou vedu a kterou oni mají za svou. Nemám problém s autoritou (což je další oblíbený nesmyslný argument odpůrců spaní se psem) z důvodu, že svým psům dovolím ležet na mém gauči - autorita se buduje nebo kazí jinak a není závislá na vymezeném teritoriu...

Je totiž velký rozdíl mezi tím VLASTNIT PSA a ŽÍT SE SVÝM PSEM. Můžete vlastnit psa a odsunout ho do pozice, která bude vyhovovat vám jako člověku z hlediska pohodlnosti, ale která je naprosto cizí psu. Pak budete mít psa, který bude žít VEDLE VÁS svůj vlastní život, ale nikdy z něj nebude přirozený obranář nebo pes, který za vás položí život a bude vás skutečně milovat, protože jste ho z této pozice od samého počátku odsunuli. Nebo můžete žít se svým psem a pak budete mít přesně ten typ parťáka, který nebude poslouchat jen na naučený příkaz, ale bude vám vaše přání číst z očí a bude s vámi spjat tou nejtěsnější vazbou, jakou pes zná - příslušností ke smečce.

Je to otázka volby každého majitele psa. Z hlediska sebe jako člověka, který přichází do styku s mnoha "problémovými" psy (i lidmi:)) ale mohu zodpovědně říci jedno. Devadesát procent problémů, které se řeší v Poradně nebo prostřednictvím Výcvikového servisu, je způsobeno tím, že pes žije mimo svoji smečku. Zásadní vliv to má na psy přírodních plemen (severská plemena, pastevecká plemena), kteří se dříve nebo později stanou problematickými a svým majitelům i potenciálně nebezpečnými. Kulturní plemena (lovečtí psi, společenská plemena) se spíše stáhnou do svého vlastního světa, ve kterém však nejsou o nic méně nespokojeni.

Chovat psa neznamená jen ho krmit, venčit, pohladit a cvičit. Zodpovědně chovat psa znamená věnovat mu tolik času a energie, aby pes byl šťastný a žil plnohodnotný život. A k tomu patří i tak zdánlivá maličkost, jako je společné sdílení místa na spaní. Není to lék na všechno, ale zcela určitě je to jedna ze základních podmínek fungování smečky a tedy i plnohodnotného vztahu mezi člověkem a jeho psem.

Prosím: vezměte dnes v noci svého psa k sobě. A pokud máte velkou zahradu a na ní třeba německou dogu, vezměte si karimatku a spěte s ní dnes venku. Uvidíte, o čem to je - a jak nádherný pocit je cítit vedle sebe teplé psí tělo, které i v tom spánku je při smyslech a připravené pro vás kdykoliv cokoliv udělat - chránit vás nebo jít s vámi na kraj světa... Arabové spí se svými koni i se svými loveckými chrty. Oni vědí, proč to dělají. Já taky. Zjistěte to i vy...

__________________________________________

Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO